Jaká je, byla a vždy bude největší lidská touha? Co si každý z nás v dětství přál? Létat. Bohužel, nemáme pro létaní potřebné dovednosti a vlohy. Byli jsme ale obdařeni neuvěřitelnou vynalézavostí, jen díky tomu máme dnes šanci "proletět" se vzduchem. 

Sněžka, 1602 m n. m.

"Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé."
                                                                                                                        - George Bernard Shaw

Tato fotka je pro mě a mé přátele vzpomínkou na letní koncert Queen Symphonic na hradeckém fotbalovém stadionu - jak se říká "Pod lízátky". Byl to nezapomenutelný zážitek. Hlavní zpěvák byl dokonalý, na Freddieho samozřejmě nikdo nemá, ale pokud je někdo, kdo si zaslouží alespoň pokusit se o to zpívat jeho písně tak to byl on. 

Po každé písni jsme křičeli a skandovali tak hlasitě, je jsme druhý den nemohli mluvit. Tleskali jsme až jsme měli ruce uplně rudé a ke konci jsme všichni stáli a tančili mezi sedadly tribuny - našeho prozatimního hlediště. Byl to jeden z nějúžasnějších zážitků z mém životě, plný energie, radosti a hudby. 

Jedny z prvních podzimních dnů letošního roku jsou za námi - ovšem počasí, zdá se mi, spíše zimě podobat se chce.

Možná proto na mě dnes padl smutek poprázdninách. Vzpomínám na dva měsíce klidu, pohody a relaxu. Dva měsíce bez každodenního vyřvávání budíku v šest ráno, dva měsíce bez oblíbených i těch méně oblíbených učitelů a nakonec to nejlepší pro mě - dva měsíce bez chemie. Chemických mozkových buněk byl mé maličkosti dodán při narození silný nedostatek. Což vysvětluje mé extrémní nesympatie k danému předmětu.

Prázdniny, to byl pro mě čas seberealizace. Nemusela jsem dělat to, co mi někdo poručil, ale měla jsem čas na své vlastní plány. Času bylo málo a plánů mnoho, snad proto to všechno tak uteklo. Snažila jsem se využít každé chvíle. Brigáda, návštěvy přátel, pár oslav... Vše jsem zakončila úspěšným zvládnutím anglického kurzu a dnes už mám doma certifikát.

Tato fotka je z dovolené na Slovensku. Na hradě (tedy dnes už spíše jen zřícenině) Ostrý kameň. Vyšplhali jsme na - celkem ucházející - kopec a na vrcholu na nás čekal nejen nádherný výhled ale i zbytky dřívějšího, honosného hradu.

"Počasí bylo nádherné. Bylo horko a slunce se mi vpíjelo do kůže. Poryvy větru mi sem tam trochu pocuchaly vlasy a zároveň s sebou přinášely neuvěřitelně příjemné ochlazení..."