Jaká je, byla a vždy bude největší lidská touha? Co si každý z nás v dětství přál? Létat. Bohužel, nemáme pro létaní potřebné dovednosti a vlohy. Byli jsme ale obdařeni neuvěřitelnou vynalézavostí, jen díky tomu máme dnes šanci "proletět" se vzduchem. 

Sněžka, 1602 m n. m.

"Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé."
                                                                                                                        - George Bernard Shaw

Nepatřím k fanatickým zastáncům přírody, ale dnes mě celkem zaujala petice o zákazu kácení stromů v Hradci Králové. Nikde jsem nenašla pádný důvod proč by tomu tak mělo být. V takových městech jako je Hradec je většinou těžké najít klidné místo, park natož lesopark. Proto nesouhlasím s myšlenkou, že by se jedno z tak cenný chmíst mělo zničit.

Proto tedy, ať už jste z Hradce nebo ne, pročtěte si to. Je přece škoda mrhat naší přírodou.. 

ZDE NAJDETE CELÝ ČLÁNEK

PETICE

"Dle informací odboru životního prostředí Magistrátu města Hradec Králové se jedná o snahu nového vedení tohoto státního podniku striktně uplatňovat jakousi metodiku Ministerstva zemědělství, podle které nesmějí být stromy na návodních stranách ochranných hrází. Když si představíme, že stromy jsou po stovky let vysazovány na hráze (zejména u rybníků) právě za účelem jejich zpevnění, tak logiku podobných předpisů jen stěží chápeme. "

Tato fotka je pro mě a mé přátele vzpomínkou na letní koncert Queen Symphonic na hradeckém fotbalovém stadionu - jak se říká "Pod lízátky". Byl to nezapomenutelný zážitek. Hlavní zpěvák byl dokonalý, na Freddieho samozřejmě nikdo nemá, ale pokud je někdo, kdo si zaslouží alespoň pokusit se o to zpívat jeho písně tak to byl on. 

Po každé písni jsme křičeli a skandovali tak hlasitě, je jsme druhý den nemohli mluvit. Tleskali jsme až jsme měli ruce uplně rudé a ke konci jsme všichni stáli a tančili mezi sedadly tribuny - našeho prozatimního hlediště. Byl to jeden z nějúžasnějších zážitků z mém životě, plný energie, radosti a hudby. 

"Kdybych umřel už zítra, nestěžoval bych si. Už jsem udělal opravdu všechno." 
                                                                 Freddie Mercury (1946 – 1991)

Věděli jste, že Freddieho rodné jméno bylo Farrokh Bulsara? Měl to štěstí a celý svůj život prožil v Británii. Narodil se 5. září 1946 a zemřel o 45 let později 24. listopadu 1991. Byl to úžasný zpěvák a skladatel. Na svou dobu byl odvážný a dovoluji si říct, že v hudbě svým stylem a originalitou rozpoutal revoluci.

Jedny z prvních podzimních dnů letošního roku jsou za námi - ovšem počasí, zdá se mi, spíše zimě podobat se chce.

Možná proto na mě dnes padl smutek poprázdninách. Vzpomínám na dva měsíce klidu, pohody a relaxu. Dva měsíce bez každodenního vyřvávání budíku v šest ráno, dva měsíce bez oblíbených i těch méně oblíbených učitelů a nakonec to nejlepší pro mě - dva měsíce bez chemie. Chemických mozkových buněk byl mé maličkosti dodán při narození silný nedostatek. Což vysvětluje mé extrémní nesympatie k danému předmětu.

Prázdniny, to byl pro mě čas seberealizace. Nemusela jsem dělat to, co mi někdo poručil, ale měla jsem čas na své vlastní plány. Času bylo málo a plánů mnoho, snad proto to všechno tak uteklo. Snažila jsem se využít každé chvíle. Brigáda, návštěvy přátel, pár oslav... Vše jsem zakončila úspěšným zvládnutím anglického kurzu a dnes už mám doma certifikát.

Tato fotka je z dovolené na Slovensku. Na hradě (tedy dnes už spíše jen zřícenině) Ostrý kameň. Vyšplhali jsme na - celkem ucházející - kopec a na vrcholu na nás čekal nejen nádherný výhled ale i zbytky dřívějšího, honosného hradu.

"Počasí bylo nádherné. Bylo horko a slunce se mi vpíjelo do kůže. Poryvy větru mi sem tam trochu pocuchaly vlasy a zároveň s sebou přinášely neuvěřitelně příjemné ochlazení..."

Nedávno jsem zahlédla obrázek s amatárským nákresem atomu a nad tím stálo "Think like a proton & stay positive". Teď si dáme chvilku, aby všem došla pointa - dobrý ? Nemůžu si pomoct, příjde mi to geniální. Není to nic tak hlubokomyslného aby se to nedalo pochopit a zároveň je to tisickrát lepší než milion stupidních "facebookových" citátů.

Pokud jste takoví optimisté jako já ještě stále máte na tváří ten připitomnělý úsměv - já ano. 

Zastávám názor, že smíchu, radosti a dobré nálady není nikdy dost - spíše hůř. V dnešní době mi příjde, že se už nikdo neusmívá, ani neuculuje. Lidé už výjdou na ulici s nasazeným ustaraným, smutným nebo naštvaným výrazem. Proč ?

 Ano, opět je to tady. Dilema. Dilema jak začít pvní článek na blogu. Přiznejme si, že každý, kdo píše to již zažil. Kliknout a mít vlastní blog - to je pocit, že? Jak snadné. Napsat něco je už o něco horší. "Mám přidat obrázek? Nebo snad rovnou písničku?"říkáte si v duchu. Napsat první výtvor může zabrat hodiny pokud snažíte zapojit veškerou svou kreatiitu do jednoho "veledíla".

Já vsadila na obrázek. Snažím se přeskočit všechny ty kliše, ale věřte mi, není to tak snadné. Polehčující okolností pro mě samotnou je to, že toto není můj první blog. Měla jsem svůj blog tady na pise.cz již před lety a vydrželo mi to okolo tří let. Pak jsem z toho tak nějak vyrostla. Ano, vyrostla - jak jinak to říci. Možná nebyl čas, nebo spíš bylo moc jiných zájmů. 

Teď naopak myšlenku o tom, že bych opět začla blogovat nemohu dostat z hlavy. A tím se nejspíš dostávame k pointě proč jsem tu. Už ani nevím jak si vedu v psaní. Každopádně pokud jsem udržela Tvou pozornost do teď nebude to snad tak zlé. . .  =)