Vzpomínání na prázdniny aneb úterní nostalgie

Jedny z prvních podzimních dnů letošního roku jsou za námi - ovšem počasí, zdá se mi, spíše zimě podobat se chce.

Možná proto na mě dnes padl smutek poprázdninách. Vzpomínám na dva měsíce klidu, pohody a relaxu. Dva měsíce bez každodenního vyřvávání budíku v šest ráno, dva měsíce bez oblíbených i těch méně oblíbených učitelů a nakonec to nejlepší pro mě - dva měsíce bez chemie. Chemických mozkových buněk byl mé maličkosti dodán při narození silný nedostatek. Což vysvětluje mé extrémní nesympatie k danému předmětu.

Prázdniny, to byl pro mě čas seberealizace. Nemusela jsem dělat to, co mi někdo poručil, ale měla jsem čas na své vlastní plány. Času bylo málo a plánů mnoho, snad proto to všechno tak uteklo. Snažila jsem se využít každé chvíle. Brigáda, návštěvy přátel, pár oslav... Vše jsem zakončila úspěšným zvládnutím anglického kurzu a dnes už mám doma certifikát.

Tato fotka je z dovolené na Slovensku. Na hradě (tedy dnes už spíše jen zřícenině) Ostrý kameň. Vyšplhali jsme na - celkem ucházející - kopec a na vrcholu na nás čekal nejen nádherný výhled ale i zbytky dřívějšího, honosného hradu.

"Počasí bylo nádherné. Bylo horko a slunce se mi vpíjelo do kůže. Poryvy větru mi sem tam trochu pocuchaly vlasy a zároveň s sebou přinášely neuvěřitelně příjemné ochlazení..."